Nejlepší odpověď
„Morálka,“ řekl Nietzsche, „nejenže přikazuje nespočet strašných prostředků, jak zabránit tomu, aby na ni byly položeny kritické ruce. : její bezpečnost stále více závisí na druhu očarování, ve kterém je fenomenálně zručná. To znamená, že ví, jak očarovat. Apeluje na emoce; její pohled paralyzuje důvod a vůli. . . . od té doby, co se na Zemi mluvilo a přesvědčovalo, byla nejvyšší paní svádění “[ Úsvit, předmluva 3 ]. Tedy „dvojitá zeď je postavena proti pokračujícímu testování, výběru a kritice hodnot. Na jedné straně je zjevení a na druhé úcta a tradice. Autorita zákona je založena na dvou předpokladech – zaprvé, že to dal Bůh, a zadruhé, že se ho mudrci z minulosti podřídili. “[ Antikrist, 57]. Nietzsche dospěl k závěru, že tato univerzální tendence podřídit se morálním kodexům – tato nerozumná, emocionální víra v neměnnou pravdu morálních předpisů – byla prokletím lidské rasy a hlavní příčinou její degenerace , neúčinnost a neštěstí. A pak odhodil rukavici tím, že popřel, že by všudypřítomné božstvo mělo co do činění s vytvářením takových kódů, a snažil se dokázat, že zdaleka nejsou věčně pravdivé, s postupem let se obvykle staly falešnými. Vycházeli jako vyjádření snahy primárního životního instinktu přizpůsobit se určitému jednotlivci nebo rase určitým daným podmínkám existence, nezohledňovali skutečnost, že tyto podmínky se neustále mění, a že věc, která byla kdysi výhodná a jedné rase často ublížilo jindy a jiné rase.
Toto omezení veškeré morálky na pouhé vyjádření účelnosti zaměstnalo filozofa během období, které nazýval „tunelováním“. Nyní, ukázat svou přesnou metodu „tunelování“, morální myšlenku, která se nachází v kodexu každé civilizované země, je představa, že v aktu zabití lidského života je něco neodmyslitelně a zásadně špatného. Máme pádný důvod se domnívat, že vražda byla před 5 000 lety stejně zločinná jako dnes a že se na samém úsvitu civilizace dostala do čela všech myslitelných rozhořčení proti lidstvu. A proč? Jednoduše proto, že díky muži, který vzal život svému sousedovi, byl život všech ostatních v jeho sousedství nejistý a nepohodlný, že? Bylo zřejmé, že to, co udělal, jakmile to mohl udělat znovu, a tak byl narušen mír a bezpečnost celé komunity.
Proto se hned na začátku civilizace začalo uznávat, že muž, který zabil další muže, byl nepřítelem těch podmínek, které průměrný muž musel hledat, aby mohl existovat – míru a pořádku a klidu a bezpečí. Z toho vyrostla doktrína, že je nemorální spáchat vraždu, a jakmile se lidstvo stalo natolik nápaditým, aby vymýšlelo osobní bohy, byla tato doktrína vložena do jejich úst a získala tak sílu a autoritu božské moudrosti. Nějakým způsobem, řekl Nietzsche, se vyvinula většina našich současných morálních konceptů. Postupně tak bylo možné, aby numerická většina prosazovala pravidla stanovená pro jejich vlastní ochranu – která vždy fungovala proti vůli – silných. Na skutečnost, že stát není založen na záhadném „sociálním impulsu“ v člověku, ale na respektování každého jednotlivce k jeho vlastním zájmům, poprvé poukázal Thomas Hobbes (1588–1679) ve své argumentaci proti Aristotelovi a Grotiovi.
Lidstvo neustále reviduje a opouští své „inherentní“ myšlenky. Říkáme, že lidská mysl se „instinktivně vzbouří“ proti krutým a nadměrným trestům, a přesto si okamžik reflexe připomíná skutečnost, že svět je a vždy byl obýván miliony lidí, jimž se krutost zdála a zdála být přirozená a příjemná. Říkáme, že člověk má „inherentní“ impuls být spravedlivý a spravedlivý, a přesto je běžným pozorováním, že zástupy lidí uprostřed našich nejcivilizovanějších společností jsou pravým opakem. Například vlády USA a Británie dnes plně podporují sionisty při prosazování „své země“ – založené na ukradené zemi Palestiny – sionisticko-izraelští nedávno zahájili reklamní kampaň nazvanou uzurpující si sionistický stát jako „zemi stvoření. Vážně? Vytvoření čeho?„Účelem takového klamu je nalákat důvěřivé křesťany k návštěvě jejich apartheidu a státu útočícího na pedofily (kdoví, jaké lži přijdou, aby vytvořili vysvětlení, které by zakrylo skutečnost, že sionistický Izrael je rodištěm středního východu útlaku a vytlačování domorodí obyvatelé Palestiny, genocida, krádeže půdy , státní terorismus, rasismus, ponižování, a nekonečná chaotická brutální okupace; zatímco její zakořeněná kultura je jednou z podvodů jejích lidí, kteří předstírají, že jsou Hebrejci nebo Bohem vyvoleným lidem; krveprolití, krádež, uctívání smrti a faleš. Podvodníci sionistického projektu v Palestině jsou činností temných zhoubných duchovní síly, využívající obrácené farizejské sionistické Židy, kteří NEJSOU ani zdaleka potomky Abrahama).
Na závěr si myslím, že navzdory zjevnému pokrytectví některých morálních kodexů se Nietzsche nemýlil, když tvrdil ed, že se hlásíme k nauce o pokoře a obětavosti pouze ústy, a že náš primární životní instinkt nás varuje, abychom ji neuvedli do skutečné a nekvalifikované praxe. V každém pojednání o etice a „morální filozofii“ je toto pravidlo přirozené morálky uvedeno v první kapitole (formuloval je Aristoteles a sestavil jus gentian, – nebo možná přesněji jus naturate – Římané. Thomas Acquinas je nazval „věčným zákonem“. Hobbes byl prvním anglickým filozofem, který ukázal jejich podstatnou absurditu.)
Odpověď
Transvaluation znamená přehodnocení všech známých hodnot. Známé hodnoty jsou ty, které se předávají křesťanskou tradicí.
K prvnímu zpracování dochází v Antikrist :
Nepodceňujme tuto skutečnost: my sami , svobodní duchové, jsme již „transvaluace všech hodnot“, vizualizováno vyhlášení války a vítězství proti všem starým pojmům „pravda“ a „není pravda“. Nejcennější intuice jsou poslední, kterých je třeba dosáhnout; nejcennější ze všech jsou ty, které určují metody (58)
Transvaluace úzce souvisí s myšlenkou Ubermensch, což je nietzscheovský archetypální svobodný duch; ten, kdo vytváří své vlastní hodnoty v souladu s vůlí k moci. Proces transvaluace je překonávání starých hodnot – to, co je považováno za pravdivé nebo nepravdivé; dobro nebo zlo; správné nebo špatné – a vytváření nových hodnot na základě těch nejpůvodnějších instinktů.
Ve stejné práci je křesťanská morálka členěna jako nástroj podřízenosti a Nietzsche ukazuje, jak teologové morálku obracejí sebezáchovy:
Kdokoli má v žilách teologickou krev, je ve všech věcech smělý a nečestný. Ubohá věc, která z tohoto stavu vyrůstá, se nazývá víra : jinými slovy, jednou provždy zavřít oči nad svým já, vyhnout se tomu, aby utrpěl pohled na nevyléčitelné lež. Lidé na tomto falešném pohledu na všechny věci staví koncept morálky, ctnosti a svatosti; založili dobré svědomí na chybném vidění; argumentují tím, že žádný jiný druh vize už nemá žádnou hodnotu, jakmile učiní svůj posvátný jmény „Bůh“, „spása“ a „věčnost“. “ Tento teologický instinkt objevuji ve všech směrech: je to nejrozšířenější a nej podzemní forma lži, kterou lze na Zemi najít. Cokoli teolog považuje za pravdivé, musí být nepravdivé: existuje téměř kritérium pravdy. Jeho hluboký instinkt sebezáchovy stojí proti pravdě, která se kdykoli dostane do cti, nebo dokonce dostane výrok. Kdekoli se projeví vliv teologů, dojde k transvaluaci hodnot a pojmy „pravdivý“ a „falešný“ jsou nuceny měnit místa: cokoli, co je pro život nejškodlivější, nazývá se „pravdivé“, a cokoli ho vyvyšuje, zesiluje to, schvaluje to, ospravedlňuje to a dělá to vítězným, je to tam nazýváno „falešné“ … Když teologové, pracující prostřednictvím „svědomí“ knížat (nebo národů -), natáhnou ruce pro síla , o zásadním problému nikdy není pochyb: vůle skoncovat, nihilistická se projeví ta síla… (52)
Teologové jsou od přírody slabou vůlí a poraženi. Nejenže se jim nelíbí jejich bezmocnost, ale i svět, který jim dal život.Přijetí světa jako neutuchajícího utrpení je vedlo k uplatnění jejich nihilistické vůle prostřednictvím intelektualismu a moralismu – protože trpíme přirozenou podstatou svých narození, můžeme také kastrovat naši vůli žít, abychom utrpení zmenšili.
Nietzsche později rozšiřuje tuto analýzu v Genealogie morálky :
Když jsou utlačovaní, utlačovaní, porušovaní si navzájem říkají pomstychtivou mazaností bezmocnost: „Lišíme se od zlých lidí, buďme dobří! A dobrý člověk je kdokoli, kdo neznásilňuje, nikomu neubližuje, kdo neútočí, neoplatí se, kdo nechává pomstu Bohu, který zůstává skrytý jako my, vyhýbá se všemu zlu a málo žádá od života v obecně, jako my, kteří jsme trpěliví, pokorní a upřímní “- to znamená, pokud je slyšíte chladně a nestranně, nic jiného než:„ My slabí lidé jsme jen slabí; je dobré nedělat nic, pro co nejsme dost silní “- ale tento chmurný stav věcí, tato chytrost nejnižší úrovně, kterou dokonce vlastní i hmyz (kteří hrají mrtví, aby ve velkém nebezpečí„ neudělali příliš mnoho “) ), se díky padělání a sebeklamu bezmocnosti oblékla do parády sebepopíratelné, tiché, trpělivé ctnosti, jako by slabost slabých byla sama – mám na mysli její podstatu, její účinek, celý jedinečná, nevyhnutelná, nenapravitelná realita – dobrovolný úspěch, něco hledaného, vyvolené, čin, úspěch (26–27)
Aby zakryli svou slabost a temnou porážku, teologové obrátili morálku tím, že se definovali jako dobří a mocní jako zlo. Tato inverze je způsobena ressentimentem – převrácenou závistí, která odmítá odpovědnost za vlastní slabost a vinu za svou bezmocnost svádí vinu na silné. Křesťanství je tedy organizovanou institucí, která propaguje r podstatu a přepisuje instinktivní vyprávění „silný vs. slabý“ na „zlé vs. dobré“.
Protože silný se věnuje smyslovému potěšení a shovívavosti (Dionysian), slabý úmyslně popírá potřebu těchto závazků a prosazuje asketický ideál. To je křesťanská morálka tlačená na hranici svých možností: pohrdání sebou. Ale to, co ve skutečnosti stojí za asketickým ideálem, je vůle žít; příloha k ochraně:
Asketický ideál je jednou z těchto metod: situace je tedy přesným opakem toho, co si věřící tohoto ideálu představují, – v něm a skrze něj bojuje život se smrtí a proti smrti je asketický ideál trikem pro záchranu života. Skutečnost, že jak nám říká historie, tento ideál mohl vládnout člověku a stát se mocným do té míry, v jaké se to stalo, zvláště všude, kde došlo k civilizaci a zkrocení člověka, odhaluje hlavní fakt, nemoc typu člověka, který má žil až doposud, přinejmenším zkroceného muže, fyziologický boj člověka se smrtí (přesněji: s odporem k životu, s vyčerpáním a s přáním „konce“). Asketický kněz je vtěleným přáním být jinak, protože je jinde, ve skutečnosti je nejvyšším smyslem tohoto přání, jeho esenciální vášně a vášně: ale silou jeho přání je pouta, která ho sem váže, přesně to dělá nástroj, který nyní musí pracovat na vytvoření příznivějších podmínek pro to, abychom zde byli a byli člověkem, – právě s touto mocí dělá celé stádo neúspěchů, nespokojených, nedostatečně privilegovaných, nešťastných a všichni, kteří trpí sami sebou, se drží svého života tím, že se instinktivně postaví do čela svého pastýře (88)
Za institucí moralismu se skrývá machiavellistická strategie pro slabé, aby přežili silné po staletí. Když je silný úspěšně očištěn od své vůle k moci, asketický kněz povstává jako jediný dědic moci.
Je tedy na nás, abychom viděli manipulaci morálky jako nástroj slabosti a popřít jeho legitimitu – ztělesnit původní vůli k moci. V Beyond Good and Evil Nietzsche hovoří o vykořisťování:
V žádném případě však není běžné vědomí Evropanů více ochotné být opraveno než v této věci; lidé nyní všude touží, i pod rouškou vědy, o přicházejících podmínkách společnosti, ve kterých má „vykořisťující postava“ chybět: – to mi zní jako uši, jako by slíbili vymyslet způsob života, který by se měl zdržet všeho organické funkce. „Vykořisťování“ nepatří do zvrácené nebo nedokonalé a primitivní společnosti: patří do podstaty živé bytosti jako primární organické funkce; je to důsledek vnitřní vůle k moci, což je přesně vůle k životu.- Pokud to připustíme jako teorii, jedná se o novinku – ve skutečnosti je to základní fakt celé historie: buďme k sobě tak upřímní! (98)
Nietzsche namísto upouštění od násilí a vykořisťování, jako by to byly protiklady života, nás povzbuzuje, abychom je považovali za životní podmínku. Žít znamená neustále ohrožovat život člověka nebo riskovat, že nebude žít – to je Nietzscheho původní popud existencialismu. Právě v procesu nebezpečí a překonávání nacházíme potřebné hodnoty, abychom se stali silnějšími, než jsme byli. Právě v překonávání předem stanovených hodnot můžeme vidět život v jeho plné poctivosti.