Nejlepší odpověď
Slabiky s diakritikou jsou výraznější než slabiky bez přízvuku.
Pokud má slovo více než jedna slabika, ne všechny slabiky jsou stejně zdůrazněny. Slabice, která je více zdůrazněna než ostatní, se nazývá slabika s diakritikou a ostatní s méně významnými slabikami se nazývají slabiky bez přízvuku. Relativní důležitost má slabiku s přízvukem, protože aplikujeme větší dechovou sílu a svalové úsilí než na slabiku bez přízvuku. To znamená, že generujeme přízvuk na slabiku s diakritikou.
Pokud se změna výšky tónu děje také na přízvukové slabice, je slabika nazývána primárním nebo tonickým.
Ačkoli existují některé akcentní vzorce, které nám mohou pomoci zdůraznit správnou slabiku, ale my se naučíme důraz na slabiku slova, když se naučíme jeho hláskování. Jelikož existují určité rady, jak se naučit hláskovat, stejným způsobem existují některé tipy, jak se naučit důraz na slovo. Chtěl bych vám dát několik rad:
Slabika se samohláskou schwa nemůže být nikdy zdůrazněna, např. about, attack, abet (první slabika v těchto slovech je nepřizpůsobená samohláskou schwa), matka, otec, lékař (druhá slabika je nepřízvučná, protože je v ní samohláska schwa).
Slova končící příponou -ity, získáme důraz na slabiku předcházející příponu, tj. 3. od konce, např morálka (důraz je kladen na ra-).
Slova končící na -ion mají primární důraz na slabiku poslední předposlední, např. odhodlání (primární důraz je kladen na slabiku na-).
Existuje asi 10–15 vzorů, které najdete v každé dobré knize fonetiky. Jsou velmi užitečné. Kromě toho každý dobrý slovník označuje slabiku slova s diakritikou. Učení slovního přízvuku je při učení intonace velmi užitečné.
Odpověď
Ach, chlapče, vybral jsi si těžkou otázku.
Anglická slovní zásoba je kombinací germánských, Francouzsko-latinská a starořecká slova plus notoricky známá „jiná“ složka. Každá skupina má své tradiční předvolby stresu, které angličtina jako celek zdvořile zvažuje, když má na mysli.
Několik tendencí:
Dvě slabiková slova jsou obecně ráda. zdůrazněno na první slabice: TA-ble, BAT-tle, COP-per, COUN-try, MUR-ky, SUP-per, PRI-or, SCOUN-drel.
Spolehlivým pozůstatkem germánského odkazu angličtiny je, že našich několik gramatických zakončení není nikdy zdůrazněno: BEACH-es, RIS-es, WALK-ing, TRAD-ed, SLOW-ly.
Ale pak se musíte naučit několik předpony, které jsou bez stresu: a- BOUT, be-TWEEN, un-DO. Tato kategorie má ve světě smysl, pokud již víte, jak se slova vyslovují. 🙂
Dlouhá slova z francouzštiny a latiny mají tendenci mít rád přízvuk na druhou z poslední nebo třetí z poslední slabiky: pro-FESS-or, profes- SO-rial, indi-VID-ual, individu-A-lity. Tento vzor je pozůstatkem šikovného latinského vzorce.
Ale tyto vzory jsou pouze nejpřísnějšími pokyny. Každé „pravidlo“ musí vždy obsahovat dlouhý seznam výjimek. Ale kolik? Kolik důsledků potřebujete k zodpovězení podstatného jména RE-bel a slovesa re- BEL ? Nebo skutečnost, že jižané v USA mohou říkat IN-surance spíše než in-SU-rance ? Nebo že někteří Britové mohou říkat DIS-tribute spíše než dis-TRI-bute ? A jak lze předpovědět bal-LET ?
A co paprika and humuhumunukunukuapuaa ?
Angličtina je špinavý jazyk. Stejně jako v případě pravopisu se naučíte některé vzorce a pak se připravíte na spoustu chyb. 🙂