Nejlepší odpověď
Ray Manzarek vyprávěl tento příběh několikrát pokaždé s různými detaily. Na chvíli neměli basistu a on jen hrál na Vox Continental. Existují dokonce i fotografie z období London Fog, kdy právě začínali s Rayem hrát na varhany bez klavíru.
Zjevně vyzkoušeli několik lidí, ale nikdy se jim nelíbilo, jak hráli. Vzpomínám si, že v epizodě Klasických alb o jejich debutovém albu Ray říká, že jeden basista je nechal znít jako Rolling Stones a jiný jako zvířata. Nevím, kolik z toho je pravda, ale přispívá to k dobrému příběhu.
Potom podle Rayovy autobiografie viděl klavírní basu Fender Rhodes v klubu, kde byli na konkurzu, a on to hrál a zamiloval se do toho. Ale prostě neměl peníze na to, aby si je koupil. A hle, nedlouho poté koupili Stu a Marilyn Krieger (Robbyho rodiče) kapele Piano Bass pod podmínkou, že „udělají z„ Light My Fire “hit.“
Takže žij, to Ray hrál levou rukou na basové linky. Ve studiu však potřebujete ten snímek, tu definici. Na debutové nahrávce uslyšíte Rayovu klavírní basu, ale pod ní uslyšíte Larryho Knechtela (z Bread fame), který zrcadlí jeho linie. Říká se, že i legendární Carol Kaye hrála na basu ve hře „Light My Fire“, ale existují protichůdné zprávy. Tvrdila, že na tom předčil basu, jiné zdroje tvrdí Larry Knechtel. Ale pro mé uši jsou strunné basy smíchané tak nízko, že je těžké to říct. Můžete slyšet ten třesk, ale o něco převládající zvuk klavírní basy.
Na druhém albu Strange Days, Doug Lubahn hrál na elektrickou basu a měl také docela prominentní basové linky – „Mé oči tě viděly“, „Jsi ztracená holčička“, a dokonce i titulní skladba se může pochlubit opravdu bumpinovými basovými linkami. „When the Music’s Over“ je rozhodně jen Ray na basu na Rhodosu, a to se dá říct. Je to uvolněná píseň se spoustou jemnosti, takže si myslím, že by bylo těžké přesně zrcadlit Rayovy linie.
Na třetím albu Čekání na Slunce, Doug je z velké části zpět na basu. Ale Kerry Magness hraje na basu „The Unknown Soldier“ a jazzový basista Leroy Vinnegar hraje na „Spanish Caravan“. O Magnessovi toho není moc známo, ale našel jsem o něm tento článek.
http://www.louielouie.net/blog/?p=38
Zajímavé, že sloužil ve Vietnamu a hrál na filmu „Neznámý voják“. Dodává určitou úroveň dojemnosti, ne?
Na čtvrtém albu The Soft Parade, Doug je na basu několik skladeb, ale Harvey Brooks převezme roli po většinu alba. Hrál na Bitches Brew s Milesem Davisem a hrál s Bobem Dylanem, Al Kooperem, Electric Flag a mnoha dalšími. Na tomto není žádná basa z Rhodosu a uvolňuje to Rayovu levou ruku pro jiné účely. Na jazzově laděné desce, jako je tato, je to určitě výhoda.
Páté album, Morrison Hotel, vidí relačního muže Ray Neapolitan na basu, mimo jiné také hrál s Leonardem Cohenem, Donem Ellisem, Joeem Cockerem. Na koncertech „Roadhouse Blues“ a „Maggie M’Gill“ však vidíme legendární bluesrockovou kytaristku Lonnie Mack, jak sedí na basu. V rozhovoru pro časopis Premier Guitar Robby Krieger říká, že hraní na desce přineslo Lonnie zpět do hudebního průmyslu po přestávce. Na „Indian Summer“ to zní jen jako Ray na basu na Rhodosu, je to stará nahrávka z roku 1966 z relací jejich první desky a zní to celkem holé.
Šesté a poslední album s Jimem Morrisonem, LA Žena , vidí na basu veterána TCB Bandu Elvise Presleyho Jerryho Scheffa. Hrál také s řadou dalších jako relační muž.
Po smrti Morrisona měla poslední 2 alba spoustu basistů – Ray Neapolitan a Jerry Scheff tam stále byli, ale Jack Conrad, Leland Sklar, Chris Ethridge, Charles Larkey, Willie Ruff a Wolfgang Melz poskytli své basové služby kapele. Conrad se také připojil ke 3 přežívajícím Doors na turné, dokud se kapela skutečně nerozpustila. Když se v roce 1978 znovu sešli na albu American Prayer , Scheff se vrátil na palubu a Bob Glaub hrál na „Feast of Friends“.
To znamená, že The Doors neměl basového hráče, to nutně není, ale během jejich rozkvětu neměli žádného „oficiálního“ basového kytaristy. Pokud posloucháte nebo sledujete živá vystoupení Doors z let 1966–1970, je to Ray on Piano Bass. Mnoho z jejich televizních vystoupení bylo provedeno napodobováním skladby při přehrávání, ale některé z nich (Ed Sullivan Show, jejich dánské televizní vystoupení a PBS kritika abychom jmenovali několik) byli naživu.Jejich vystoupení Hollywood Bowl je jejich jediným koncertem, který se dal natočit, a je skvělým zábleskem sledování Ray kick basů.
Odpověď
Absolutně bez otázek. Hodně se zde píše o „No, není to skvělý technik ani virtuózní.“ A to je pravda. Ale vezměte v úvahu toto: Je nesmírně náročné být jak jednoduché, tak přesto kreativní a vlivné! Kdokoli, kdo má kotlety Stanley Clarke nebo Jaco, bude světem přijat „páni“. Ale přiblížit se k basu zlomkem této techniky a stále mít tak obrovský dopad je něco, čeho může dosáhnout jen málokdo. je to jako stát se skvělým romanopiscem, ale omezit se na slova s 5 písmeny nebo méně. Pokud chcete.
- Paul objal nástroj s láskou a úctou. Nahrával s ostatními Beatles, pak se vrátil po = hodinách a znovu nahrál svou část, aby ji vylepšil a učinil ji kreativnější, trochu melodičtější a trochu nečekanější.
- Dokonce i jako basista myslel spíše na skladatele aranžéra. Vytvořil část, která, i když je absolutně vlastní, měla primárně podporovat lyrickou / melodickou / hlavní vokál. To přesahuje jednoduchý instrumentalismus. Je to kontextové myšlení. (Ringo byl stejný.)
- Zvažte, co jiného se tehdy dělo ve světě pop / rockových basistů. Není to tak, že dostal spoustu kreativní basové inspirace, ze které mohl čerpat. Proto byl průkopníkem.
Byl jsem hráčem na klavír od svých 4 let. Když mi bylo 13, prosil jsem svého otce, aby mi koupil levnou basovou kytaru, abych mohl přepsat, co Paul dělal na původním nástroji. Něco jako chtít číst Cyrrano v původní španělštině, nebo tak něco. Mohl jsem požádat o levnou kytaru, abych se lépe dozvěděl, co dělají Hendrix nebo Clapton. Ale ne. Takto na mě udělal dojem Paul. A z toho, co vidíte na tomto vlákně, jsem určitě nebyl sám.
Trochu postranního světla: Je neuvěřitelné, kolik se toho můžete dozvědět o hudební teorii studiem basových funkcí a konkrétním uvažováním o hudbě zdola. nahoru. To jsem náhodou dělal od 13 let. Uši jsem dostal do tak dobré kondice, že když jsem se dostal na hudební školu, doslova jsem nemusel studovat žádnou hudební teorii z učebnic (a byl jsem teoretický hlavní, důležitý). Naučil jsem se to všechno slyšet. Potřeboval jsem se naučit správná jména, abych mohl volat věci, které jsem už poznal. Za tento dar vděčím téměř výhradně Beatles, ale zejména Paulovi.