Nejlepší odpověď
Byl jsem uprostřed fyzické prohlídky a o něčem jsem si povídal s lékařem nesouvisející. Zeptal se mě, proč jsem se rozhodl udělat cokoli. Jak jsem vysvětlil, uvědomil jsem si, že si odporuji.
Páni. Natřel jsem se do logického koutku. Buď byly moje předpoklady špatné, nebo moje úvahy byly chybné. Musel bych to znovu promyslet… až na to, že nic z toho nebylo opravdu důležité.
Kdyby se jednalo o situaci v soudní síni, narazil bych na něj jako lháře, nebo alespoň jako nespolehlivého svědka. Lepší je začít slovy „Podle mých nejlepších vzpomínek…“, takže pokud se ukáže, že to, co říkám, není pravdivé, mohu tvrdit, že jsem udělal čestnou chybu.
Odpovědět
Byl jsem najat správcem konkurzní podstaty, abych prošetřil platnost poplatku ve výši 26 000 USD, který byl zaplacen právníkovi za podání případu likvidace obchodu s nábytkem podle kapitoly 7. Můj klient mi poslal kopii rozpisů aktiv a závazky, což bylo jediné podání kromě samotné žaloby, které tento právník připravil. Přečetl jsem si plány, na kterých právník zjevně smíchal majetek, který patřil dvěma majitelům malého podniku s majetkem společnosti. Neexistovalo žádné rozhodnutí korporace, které by povolení registrovalo, a společnost několik let nezaplatila své roční poplatky za podnikání. Stručně řečeno, byl to nepořádek. IRS chtěl provést audit, protože tam byly několik let nezaplacených daní. Stát tvrdil, že daně z obratu byly zaplaceny pouze příležitostně. A byli tam i neplacení obchodníci. Dokonce i zjištění, kdo jsou všichni věřitelé, bude vyžadovat určité úsilí, protože bylo zřejmé, že někteří věřitelé se o podání dozvěděli, když se pokoušeli inkasovat své dluhy, ale kteří nebyli uvedeni v listinách. Stručně řečeno, podání bylo nepořádek. A právník měl korporace nárokovat nějaký majetek jako osvobozený od pozůstalosti, což je nárok, který měly v přihláškách podat pouze jednotlivé fyzické osoby, nikoli právnické osoby.
To vše za 26 000 $ – téměř neslýchaný poplatek za případ likvidace.
Mluvil jsem s právníkem a bylo hned zřejmé, že vůbec netuší, co udělal, nebo co mělo být provedeno, ale tento poplatek mi byl do jisté míry vyplacen v hotovosti (nikdy jsem nebyl schopen zjistit, kolik) a zůstatek v nábytku převzatý z inventáře společnosti. Nabídl jsem urovnání věci bez podání žaloby, ale on by s ničím nesouhlasil. Takže jsem ho zažaloval a v rámci toho jsem požádal o časové úseky, které musí právníci vyplňovat a dodržovat, aby ospravedlnili odškodnění. Tyto časové úseky by ukazovaly poskytované služby, datum každé akce, shromážděné informace a čas strávený nad nimi, obvykle vyjádřený v desetinách každé hodiny. Řekl mi, že má časové záznamy, ale ne ve formě, o kterou jsem žádal. Byl tak zjevně nekompetentní, že jsem se neobtěžoval žádostí o objev a šel na předběžné slyšení, aniž bych věděl, jaké záznamy má. Během slyšení vytvořil stolní kalendář, ve kterém uchovával informace o osobních nebo telefonických „konferencích“, i když jsem poznamenal, že nezahrnul naše rozhovory a schůzky. Takže když to nabídl jako důkaz, požádal jsem ho, abych ho vzal na křížový výslech, a nejprve jsem zjistil, že tento kalendář byl vše, co měl, prostřednictvím časových záznamů, které napsal v termínech pro konference, ale nevymazal záznam, pokud bylo přeloženo nebo jinak zrušeno. Že nikdy nedrží krok s hodinami požadovanými státní advokátní komorou pro další právní vzdělávání, nemá spojitost s právníkem, který má zkušenosti s úpadky, neměl tušení o etickém požadavku, aby tak učinil před předložením věci soudu, nebyl si jistý, kolik kompenzace ve skutečnosti obdržel, to byla hotovost, neměl seznam nábytku, který dostal, a část z nich prodal, ale neměl žádné záznamy o tom, co dostal z prodeje atd.
Opakovaně jsem protestoval proti tomu, aby soudce zvážil cokoli z toho jako důkaz, protože to bylo více důkazů toho, co se nestalo, než toho, co se stalo. Potom ten chlap skutečně nabídl svou malou kalendářovou knihu jako důkaz. Podal jsem námitku, protože nesplnil žádný z prvků pravidla „obchodních záznamů“, které popisuje, co je třeba prokázat, aby bylo možné mimosoudní zápis důkazů u soudu. Soudce pokaždé popřel mé námitky a nakonec jsem požádal, aby mi Soud dal jakoukoli námitku proti zvážení kalendáře. Nakonec soudce, pro kterého jsem pracoval a věděl jsem, že je to dobrý člověk i talentovaný právník, řekl, že to připouští, protože „je to jediná věc, kterou má“. Věděl jsem, že soudce to nebude považovat za důkaz, a tak jsem rozhodnutí přijal. A soudce vydal rozsudek mého klienta za celých 26 000 dolarů.
To, že to bylo tak smutné, bylo, že ten chlap byl starší a zjevně už nebyl způsobilý vykonávat advokacii, přesto tady byl. Soudce se musel řídit zákonem, ale já a můj klient jsme věděli, že kdybychom to vytrvali, mohl by ten chlap dostat infarkt a zemřít, nebo alespoň bychom museli podat žalobu k baru, abychom ukončili jeho schopnost výkon práva. Žil sám v chátrajícím domě, který byl kdysi špičkovým majetkem, neměl živou rodinu a byl obecně mentálně a ve světě zmatený. Když se tedy nabídl, že nám zaplatí poloviční částku, přijali jsme to, protože i když jsme měli povinnost shromáždit peníze z věřitelů pro věřitele, měli jsme jako lidé také povinnost projevit soucit. Stejně jako soudce musel připustit svůj kalendář a poté jej ignorovat.
Teď mi je 75 a nejsem schopen chodit víc než pár stop kvůli komplikacím, že jsem měl dětskou obrnu. Jsem rád, že můj klient byl ochoten souhlasit s mým návrhem, abychom toho muže trochu uvolnili, protože vím, jaké to je být si vědom pomalého zhoršování stavu těla a zároveň čelit požadavkům na udržení určitou úroveň příjmu na úhradu životních nákladů. Pro mě to byl smutný výsledek případu, protože humánní věcí by bylo požádat ho, aby se znovu nedostavil k federálnímu soudu (to jsem udělal), ale pak to nechal jít. Ale já a můj klient jsme měli povinnost vůči soudu a věřitelům udělat, co bylo v našich silách, aby jsme vrátili nějaké rozdělení jejich pohledávek. Udělali jsme tedy svou práci, ale s pomocí soudce, tak laskavě, jak to za daných okolností bylo možné.