Nejlepší odpověď
Bylo mi řečeno už léta, řekněte, co máte na mysli a myslíte to, co říkáte. To hodně vylučuje zejména způsob myšlení, že je v pořádku falešně se promítat. Věřím, že pokud se někdo zeptá, jak se cítíte, nebo pokud své pocity jednoduše ventilujete, měla by to být vždy opravdová odpověď. Říkám lidem přesně to, jak se cítím, samozřejmě ve správném kontextu. To znamená, že mohu říci, „Momentálně se necítím báječně, zeptej se mě zítra znovu. Nebo jednoduše, jak se v té době cítíte. Ne všechno vyžaduje důkladné vysvětlení. Kdybych se otevřeně nevyjádřil, skryl bych se uvnitř sebe, aniž bych promítal skutečné já. Umožnění mé mysli pochopit toto místo vytváří pocit, který jsem se naučil rekonstruovat, což dále snižuje strach z čehokoli mimo moji kontrolu, konkrétně z pocitů ostatních, které dostávám, když vyjádřím pocit.
Odpověď
Existují pro to dva zásadní důvody. Jedním z nich je, že se lidé skrývají před sebou, aby se bránili před plnou silou nutnosti vypořádat se se svou soukromou vnitřní krajinou. Emoce jsou kluzké a vždy přechodné. Jsou docela záludné. tuto tendenci vyhýbat se temnotě neznámých prostor, zůstáváme bez odpovědí, nebo docela povrchních. Neříkáme jen to, jak se cítíme kvůli neschopnosti popsat to vlastní mysl. To je klamná represe, o které lidé jako Freud a Adler vždy mluvili. Někde hluboko v psychice je rozpor. Jak ti mám říct, jak se cítím, když mi to nemohu říct? jak se cítím?
Druhý důvod souvisí s prvním. „Slova jsou neohrabaný způsob mluvení,“ s pomoci filozofu Alanovi Wattsovi. To je přesně pravda. Máme problém jen říct, jak se cítíme, protože jazyk je omezený nástroj a v naší současné fázi jazykového vývoje chybí zkušenostní deskriptory. Radikální umělecká díla jsou podle mého názoru nejblíže k vyjádření toho, jaký je to pocit. Zůstává nám tedy křehký rámec, v němž můžeme uspořádat a uspořádat rozsah svých pocitů. A rozsah je obrovský. Zametá daleko za hranice našich slov a jejich významů.