Nejlepší odpověď
To je zajímavé. Pokud by někdo napsal knihu o mém životě, pravděpodobně by ji pojmenoval „Na Měsíc a zpět“. Právě teď opravdu nemám někoho, koho bych mohl požádat o titul; ale tento titul pochází z toho, co si myslím, že by se moje kniha jmenovala.
Dokážu si to představit jako román složený z mnoha kapitol -dlouhé a krátké – to by se spojilo a vytvořilo by příběh mého života. Měl by text? – samozřejmě. Měl by vyskakovací okna s obrázky – – Rozhodně! Chtěl bych své čtenáře co nejvíce zapojit do obsahu jak je to možné. Něco v duchu „Románu obracejícího stránky“: P
Můj román by začínal obrázkem na stránce. Matoucí obrázek, díky kterému čtenář uvažuje o jeho smyslu, přesto vyzařovat to do jeho krásných hloubek. Pravděpodobně by to byl obraz jen ve snech nebo na kosmické složce jako Měsíc. Ve spodní části obrázku by byl citát, který jsem kdysi při psaní do svého deníku vymyslel: “ Rozjímání je klíčem k úspěšnému psaní. “Umíte to interpretovat? 🙂 Je otevřeno celé řadě interpretací 🙂 Každý spisovatel je jiný. Pokračováním na přelomu další stránky by byla „Kapitola 1“ vytištěná krásnou kaligrafií. Stránky by měly průsvitný levandulový vzhled a byly by vyrobeny z recyklovaného obsahu nebo z banánového papíru. (Já „jsem hugger stromu: D) Okraje by byly zlaté a vnějšek by byly tvrdé.
S tímto titulem jsem přišel, protože jsem člověk, který si rád představuje život mimo realitu. Během můj volný čas, ráda píšu do svého deníku, který obsahuje takové věci, jako jsou životní zkušenosti. Pokud jde o mé sny a deník, moje mysl je rozhodně mimo říši Země. Představuji si, jaký by byl život, kdyby bylo dosaženo světového míru. ocitám se daleko od skutečnosti, a proto se zdá, že jdu „na Měsíc a zpět (Zemi)“.
Žiji život plný rozjímání, víry, radosti, smutku, lásky a naděje Všechny tyto emoce plavou kolem mého podvědomí a projevují se v mých snech. Metaforicky řečeno, měsíc by byl představitelem mých snů a nadějí; a návrat by byl realitou. Naděje a víra mě udržují v pocitu naživu, zatímco radost a rozjímání funguji!
Odpovědět
– Život ve Velvet Gutter –
Roste nahoře v horách jsem si vylepšil smysly a naučil mě neocenitelné životní lekce.
Naučil jsem se oceňovat, že jsem sám , aniž bych byl osamělý , pohodlný ve své vlastní společnosti a zabezpečený skutečností, že jsem se vždy mohl spolehnout na to, že poskytnu jakoukoli podporu, kterou potřebuji.
Našel jsem velmi malá útěcha jinde; ne od mých bratrů a určitě ne od Rodičů.
Naše byla smíšená rodina – rozděleno .
Zjistil jsem, že příroda mě bude živit, kdykoli se cítím vyčerpaný v duchu. Túra v lese byla jediná věc, která by oživila moji energii a obnovila můj přístup, zralý vřavou dospívající úzkosti.
Během dětství jsem se často cítil vyčerpaný esencí. V těch horách žili upíři; nejen vysali mého ducha, ale také odsali to málo rezerv empatie a soucitu, které mi zbyly pro ostatní lidi.
Byl jsem vychován v baru nočního klubu.
Moji rodiče byli jedinými majiteli The Velvet Podvazkový salonek , který seděl uhnízděný pod hlídkou voňavých borovic – den nepravosti a srdce horské komunity, Main Street.
Jakmile se mlýn zavřel, se městem přehnala přílivová vlna zoufalství. Ti, kteří měli to štěstí, že unikli počáteční povodni, opustili město ve velkém vagónu U-Hauls – průkopníci Westward-Ho, kteří vykořenili své rodiny a hledali metropole úspěchu.
Ti, kteří neutekli, tam uvízli – připoutáni okovy deprese a uvězněni v těch zasněžených horách navždy .
Sociální kontroly byly převedeny na whisky, když nezaměstnaní utopili své trápení, nakládali si játra do lahví levného ginu, vzpomínali na dobré časy a žili v dobách minulých halcyonů.
Ve městě nebylo dost práce, aby se dalo obejít, a tak nashromáždili jako záblesk zaprášených můr, přitahovaných stálým jantarovým leskem silného žita .
Zlomení a odradení si vyžádali stoličku v baru (kde zůstali sedět roky a roky), dokud jejich žloutnoucí oči zářily stejně jasně jako neonová světla venku.
Choulili se kolem svých sklenic tajících kostek ledu, opilí a zvraceli, kouřili a houpali se na smutnou hudbu hrající na krabici s hrami.
Vydělal jsem dolar za sodovku a video kdykoli jsem pracoval v klubu.
Mnohokrát jsem jim prostě zametl kolem nohou, patroni příliš opilí na to, aby se mohli hýbat vyprázdnili si brýle a padli do oka tátovi – doplňte prosím, a tentokrát z toho udělejte dvojnásobek!
Plazím se pod sbírejte použité koktejlové ubrousky, které byly na okamžik zavěšeny a drženy ledovým prstencem na pocení brýlí. Nakonec byly tyto ubrousky rozbité, byly ignorovány, jakmile ztratily kontakt se sklem, pomalu se snášely dolů dolů pod patronovy nohy – znehodnocený papír letadla odešla, aby se třepotala na podlaze baru.
V době svého působení v Velvet Garter Saloon jsem shromáždil celoživotní přebytek navlhčených ubrousků.
Je to místo, kde jsem ochutnal svůj první francouzský polibek, okořeněný žlučí a násilně dodaný bezzubými Octogenarian ústa , vedle vulgárních světel Pac -Man arkádové hry.
(Byl učitelem najednou.)
Nechutné.
Je to místo, kde Opilí a Puking přiznali dítěti své nejnečistější a obscénní hříchy.
Je to místo, kde jsem se dozvěděl, že slaný jazyk oplzlosti může skutečně bodnutí a slova bolí ! Moje panenské prsty zůstaly bodavé, prasklé ze silného antiseptického kbelíku, kde jsem namočil a znovu namočil hadr znovu a znovu, ve snaze vymazat koupelnové grafity, které hlásaly, že I byl jedenáct let děvka .
Je to kde a nikdy nekončící proud kočovných kapelních muzikantů hrál své víkendové koncerty tekutou odvahou (komplimenty domu), dokud nezůstali ohromující – příliš opilí na to, aby se vrátili zrádným horským průsmykem.
Bylo mnoho příležitostí, kdy jsem se příštího rána setkal s těmito hladovými cizinci v naší chodbě, neměli na sobě nic jiného než spodní prádlo a nevěděli, že jejich dočasné ubytování je vlastně naše soukromé bydliště a které několik dalších dětí (mladší tha Sám jsem zavolal domů.
Dobré ráno!
Tam jsem poprvé viděl drogy a pěstní rány a sex na parkovišti. To je místo, kde jsem byl tápán a neúnavně škádlen. Je to místo, kde jsem ztratil své rodiče – noční sovy připoutané k podnikání, dokud jsme se s nimi sotva setkaly za denního světla.
Právě tam jsem byl opuštěn hrát na schovávanou a nikdy nebyl nalezen.
Přesto jsme chodili na naše prosluněné školní rutiny a přinášeli domů slušné známky na vysvědčení, abychom je viseli magnetem na „ledničce – rodinná vývěska pokroku . Náš jediný komunikační prostředek.
Zaklepali jsme pouze na Rodičovské dveře, pokud to byla absolutní nouze. Denní doba byla naptime pro upíry jako moji přátelé.
Byli příliš přepracovaní, než aby se starali o to, co jsem dělal nebo kde jsem.
Strávil jsem hodně času osamoceně, rybařením na potocích a procházením nekonečných stezek jehličí. Moje smysly, otupené cigaretovým kouřem a matně osvětlenou barovou záři, najednou začaly být horlivé, když jsem prozkoumával divočinu a obs nervózní příroda; Našel jsem útěchu ve stínu hory.
Komunikoval jsem s dikobrazem, vydrou a jelenem. Vytáhl jsem domorodého pstruha z jednoho z nejlepších pstruhových proudů v těchto Spojených státech. Nechal jsem je jít, bez dokladů a bez přínos fotografie. Nikdo by nevěřil mým příběhům třílibrových chrapačů, které jsem přistál.
Jednoho dne jsem se probudil a objevil , překvapením , že jsem se nějak změnil v dospělého.
Vypadalo to jako mrknutí oka.
Vystudoval jsem střední školu na venkovním obřadu na úpatí mé krásné hory.
Moje matka byla v publiku, ale táta byl příliš zaneprázdněn prací na Zúčastnit se Velvet Garter Salon .
Rozuměl jsem.
Dostal jsem kufr jako dárek k promoci.
Hned příští ráno jsem to zabalil do všech svých světských věcí a utekl .
Když jsem jel z města, vypadal jsem jen b ack jednou. Sledoval jsem, jak město zmizelo v šílenství borovic.
(Najednou vypadalo tak malé.)
Odešel jsem, než mě hora mohla chytit.
Stejně jako ostatní.